Ne. Stávající znění ustanovení k ochraně vody v dohodě vycházejí ze zastaralých poznatků, které byly k dispozici v době řízení EIA a vycházely z dat z roku 2015. Tehdy skutečně odtékala voda primárně jednou podzemní vrstvou, kam se následně postavila podzemní bariéra, která nyní je jediným opatřením k ochraně vody v dohodě. Už tehdy měli čeští hydrogeologové z řady důvodů pochybnosti o dostatečnosti tohoto řešení, a proto ČR vyslovila nesouhlas s přibližováním těžby k českému území.
Od té doby získala ČR nová data o vlivu pokračující těžby na české území. Ten se s přibližováním a zahlubováním těžební jámy směrem k ČR zněkolikanásobil. Došlo také ke změně odtokových poměrů. Voda nově ve velkém odtéká jinými podzemními vrstvami, hladiny na české straně tak dále klesají, i když je podzemní bariéra již prakticky hotová. Leží totiž o několik kilometrů jinde a navíc v jiné podzemní vrstvě, než aby mohla odtoku vod z českého území zabránit, a ochránit tak české zdroje pitné vody. Že byla bariéra budovaná primárně pro ochranu těžební jámy, nikoli českých vodních zdrojů potvrdil mj. také sám polský velvyslanec Jasinski.
Dohoda tyto nejnovější poznatky nereflektuje, veškeré povinnosti i budovaná opatření se týkají pouze historických poměrů. Závazky vztahující se k hlavním odtokům vody nebo ochraně pitných zdrojů zcela chybí. Polsko tak papírově povinnosti z dohody může splnit, ale hladiny vod na české straně budou dále klesat.
Zdroj: Prezentace VÚV TGM z léta 2021 na základě dat ČGS z roku 2021
Zdroj: HN.cz ze dne 20. 1. 2022
Ne. Veškeré povinnosti monitoringu, vyhodnocení účinnosti podzemní bariéry i na to navazující kroky Polska se týkají pouze jedné jediné podzemní vrstvy, kudy voda odtékala historicky. V dohodě chybí povinnost monitoringu a na něj navazující opatření Polska, která by pokrývala podzemní vrstvy, kudy voda primárně odtéká a ze kterých se čerpá pitná voda. O samotných problémech s klesáním hladin ve zdrojích s pitnou vodou se dohoda nezmiňuje vůbec. Nejsou tedy obsaženy žádné závazky ani postupy pro případ, že by se pitná voda lidem dále ztrácela, ani pro případ, že by byl odběr zcela znemožněn.
Podle dohody se podzemní bariéra považuje za funkční v případě, že monitoring ve vrstvě historického odtoku prokáže, že voda neprochází skrz tuto bariéru. Voda si ale v mezičase našla jinou cestu a ve velkém odtéká jinudy. Obtékání nebo podtékání podzemní bariéry, ke kterému již nyní dochází ale v kritériu funkčnosti není zohledněné.
Ne. Česká vláda disponuje informacemi o tom, že ustanovení v dohodě jsou zastaralá a neodpovídají stávajícímu vlivu těžby na české území. Dohoda tak neochrání české území od dalších škod, zejména od dalšího významného klesání hladin podzemní vody a vysušení tisíců hektarů českého území. ČR ani jiný členský stát EU nemůže souhlasit s poškozováním vlastního území. Na stejném právním základě ČR již v roce 2019 v řízeních o prodloužení těžby vyslovila svůj nesouhlas.
ČR stejně jako Polsko mají povinnost předcházet škodám na životním prostředí na svém území. Zároveň podléhají zákazu působit škody na území jiného státu. Pokud se provozovatelé, nebo státní orgány dozvědí, že vznikla škoda na životním prostředí, mají povinnost bezodkladně vhodnými opatřeními zamezit dalšímu prohlubování škody, a zároveň přijmout kroky k její nápravě. Pokud se dozvědí, že škoda teprve hrozí, mají povinnost přijmout veškerá opatření, aby vznik škody nenastal. Pokud v této souvislosti vzniknou náklady, má škůdce povinnost je nahradit.
Polsko má tedy v tuto chvíli povinnost bezodkladně zamezit dalšímu klesání hladin podzemních vod na české straně. Zároveň má povinnost přijmout opatření, aby v budoucnu nedošlo k ohrožení pitných zdrojů na české straně a vysušení území. Společně s tím je Polsko povinno uhradit ČR vzniklé náklady. Dohoda ve stávajícím znění tyto povinnosti neobsahuje.
Pravomoc sjednat a schválit mezinárodní smlouvu týkající se dolu Turów náleží vládě jako celku. Za porušení právních předpisů plynoucí ze schválení protizákonné dohody by tak byli odpovědni všichni členové vlády, kteří dohodu schválili, společně. Vedle politické odpovědnosti členů vlády tak připadá v úvahu také několik typů odpovědnosti právní.
Na jedné straně se jedná o porušení právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, které zakazují jednání směřující k poškození složek životního prostředí a vztahují se i na orgány ČR při jejich činnosti. Porušení těchto předpisů může vést k vzniku odpovědnosti v oblasti veřejného práva (správního a trestního) a k sankci ze strany orgánů veřejné moci.
Dále jde o odpovědnost soukromoprávní, tedy za vzniklou škodu. Na členy vlády se při jejich činnosti vztahuje tzv. povinnost péče řádného hospodáře dle občanského zákoníku a zákona o majetku ČR. Tato odpovědnost by nastala v případě, že by členové vlády nejednali s potřebnými znalostmi a pečlivostí a podmínky dojednané v dohodě by byly pro ČR ekonomicky nevýhodné. V takovém případě by měli povinnost nahradit způsobenou škodu - např. snížení hodnoty nemovitostí a pozemků, které by v důsledku postupu vlády ztratily podzemní vodu.
Je potřeba aktualizovat ustanovení o vodě - doplnit podzemní vrstvy, kterými voda v současnosti skutečně odtéká do ustanovení o monitoringu, výměně dat, podzemní bariéře a navazujících mechanismech.
Revizi je nezbytné podrobit také nedostatečné nebo chybějící mechanismy vynucení obsahu dohody i evropského práva obecně u Soudního dvora EU (viz níže). ČR se totiž druhé možnosti v dohodě dobrovolně vzdává. Obecně by vláda neměla souhlasit s dohodou, s jejímž obsahem není obeznámena.
Ministerstvo životního prostředí mělo na základě ustanovení českého práva povinnost zahájit řízení o škodách u Evropské komise. I přesto, že Ministerstvo životního prostředí mělo ze strany Libereckého kraje a Frank Bold připravené kompletní podklady, pod vedením Richarda Brabce nikdy Evropskou komisi a dokonce ani Polsko oficiálně neinformovalo, že na jeho území škody vznikly. Řízení podle směrnice o odpovědnosti za životní prostředí tak nebylo do dnešního dne zahájeno. Také z tohoto důvodu pak ČR neuplatnila porušení povinností Polskem v souvislosti se vznikem škod na českém životním prostředí ani v žalobě podané k Soudnímu dvoru EU. Jedná se také o důvod, proč se ČR nyní do dohody nedaří vyjednat s Polskem zakotvení povinností, které mají chránit české území a vyplývají Polsku z evropského práva. Bez doplnění těchto povinností ale nemůže ČR s takovou dohodou vyslovit souhlas.
Ne. Oba státy mají v tuto chvíli, ale i po vydání rozsudku Soudního dvora EU, na základě národního i evropského práva povinnost dohodnout se na přeshraniční ochraně českých vod a přijmout potřebná opatření, aby na české straně přestaly hladiny podzemních vod klesat. Situace nestojí tak, že se buď v krátké době uzavře dohoda ve stávající podobě, nebo se nechá věc rozhodnout soudem. Soudní dvůr EU totiž o porušených povinnostech Polska v souvislosti s ochrannou českého území před dalšími škodami nerozhodne. V této věci má povinnost konat Ministerstvo životního prostředí, které to pod předchozím vedením zanedbalo.
Tím, že Polsko nadále odmítá do stávajícího textu dohody začlenit opatření, která by vedla k ochraně zdrojů pitné vody na české straně a k zastavení stále klesajících hladin, porušuje evropské právo. České vládě nyní nezbývá, než napravit dříve nesplněné povinnosti a zahájit řízení o škodách u Evropské komise. Pokud Polsko svůj postoj nezmění a v dohodě se k přijetí nezbytných opatření nezaváže, může ČR po tomto řízení opět podat žalobu, tentokrát už na porušení povinností v souvislosti s ochranou českého území. Ani tehdy ale soud za státy problém s klesající vodou sám nevyřeší a státy budou muset postupovat při řešení ve vzájemné koordinaci.
V případě vzniku sporu ohledně plnění povinností vyplývajících z dohody může ČR zaslat Polsku písemnou výtku. Pokud nedojde ke smírnému řešení do tří měsíců od této výtky, může ČR předložit spor k rozhodnutí rozhodci, kterým je Soudní dvůr EU. Ten bude ale v roli rozhodce posuzovat čistě splnění povinností vyplývajících Polsku z textu dohody. Nebude se obecně zabývat tím, že na české straně stále klesají hladiny, protože Polsko odmítá splnit výše popsané povinnosti, které mu vyplývají z evropského práva a působí tak dále škody na českém území. Pokud tedy ČR do dohody nezbytná ustanovení pro reálnou ochranu vody nezakotví, ani před Soudním dvorem EU jako arbitrem už se ochrany českého území na Polsku nedomůže.
Navíc pokud by Polsko neplnilo povinnosti, které mu vyplývají z dohody a Soudní dvůr EU jako rozhodce by tuto skutečnost potvrdil, nařídil by Polsku porušení napravit a uhradit sankce. Pokud by se Polsko rozhodlo tyto sankce neuhradit tak, jak se tomu děje nyní, nemá ČR ani Soudní dvůr EU možnost na Polsku na základě dohody splnění porušených povinností ani úhradu sankcí jak vynutit. Z dohody se tedy stane jen “kus papíru”. Podle dostupných informací se navíc Polsko nyní snaží právě tento mechanismus Soudního dvora EU jako dozorce nad povinnostmi zakotvenými v dohodě omezit.
Ne. Česká republika se totiž v dohodě paušálně vzdává možnosti podat kdykoliv v budoucnu na Polsko žalobu za porušení evropského práva v souvislosti s dopady těžby v dole Turów na české území. Pokud bude Polsko nadále porušovat evropské právo nebo se odmítne podřídit Soudnímu dvoru EU jako “dozorci” nad plněním dohody, nebude mít ČR možnost své území před dalšími škodami ochránit. Totéž bude platit v případě, kdy dohoda nebude obsahovat potřebné povinnosti a škody na českém území budou vznikat i přesto, že k porušení dohody nedojde.
Dohoda v současnosti stanoví: “Česká strana nezahájí žádné další řízení o nesplnění povinnosti týkající se dolu Turów v oblasti působnosti této dohody na základě článku 259 Smlouvy o fungování Evropské unie.”
S ohledem na znění dohody ani nebude možné argumentovat různými “kličkami” a tvrdit, že ČR o změnách v odtokových poměrech nevěděla, nebo že ČR může žalovat nesplnění povinností, které v dohodě upraveny ohledně vlivu dolu Turów nyní nejsou.
V ustanovení zmíněná “oblast působnosti této dohody” není totiž přesně definována a jako účel dohody je obecně uvedena a) spolupráce smluvních stran při provádění a financování opatření ke zjišťování, zmírňování a prevenci dopadů dobývání a následných rekultivačních prací, včetně jejich monitorování (dále jen "řešení dopadů") v dole Turów v Polské republice na území České republiky. Dohoda tedy má pokrývat povinnosti spojené s řešením dopadů dolu Turów jako celku. Je proto odpovědností ČR, aby do dohody nyní potřebné mechanismy a povinnosti zakotvila.
Ne. Využití těchto procesů by bylo porušením dohody. ČR se zavazuje, že účelem dohody je řešení dopadů těžby v dole Turów na české území a narovnání z toho vzniklého sporu. Řízení o škodách na životním prostředí má uzavření dohody předcházet, v dohodě mají být zakotveny práva a povinnosti, které stranám vyplývají z evropského práva a detaily ohledně naplnění těchto povinností. Vzhledem k tomu, že předchozí vedení MŽP zanedbalo svou povinnost a toto řízení neiniciovalo, nepodařilo se mu následně při vyjednávání obsahu dohody zakotvení nezbytných povinnosti Polska vynutit. Bez obsažení těchto povinností v dohodě a mechanismu ochrany českého území nemůže česká vláda s dohodou vyslovit souhlas. Není proto možné teď narychlo schválit dohodu, aby se spor zkrátka ukončil a pak následně teprve řešit, jak by se dalo vedle dohody na Polsku něco ještě dodatečně vynutit.
Ano. Platforma Společně pro vodu plně souhlasí s částí prohlášení MŽP, že “pro Českou republiku i Polsko je podle MŽP nejlepším řešením vzájemná dohoda”. Musí jít ale o dohodu, která skutečně ochrání české území před vlivem těžby. Navazující část prohlášení MŽP, že“stávající dohoda nám dává do ruky mnohem širší kontrolní mechanismy a záruky než jí poskytuje současná Evropská legislativa,” však bohužel nemá oporu ve skutečnosti. Dohoda totiž neobsahuje ani základní povinnosti, které Polsku z evropského práva vyplývají. Pokud dohoda nebude v souladu s evropským právem, nemůže na ni ČR přistoupit. Blíže viz zejména bod 3 a body 1 a 2.
Ne. Platforma Společně pro vodu souhlasí s tvrzením MŽP, že: “Cílem ČR nemůže být zastavení těžby na dole Turow, ale ochrana životního prostředí obyvatel nejbližších obcí a Libereckého kraje.” Druhá část prohlášení se ale opět rozchází se skutečností a potvrzuje, že nové vedení MŽP nemělo prostor se s obsahem dohody vyjednané R. Brabcem seznámit. MŽP totiž uvádí, že připravovaná smlouva zaručuje ochranu životního prostředí a obyvatel. Jak je blíže uvedeno v bodě 1, hydrogeologové potvrzují, že jediné ochranné opatření vyjednané R. Brabcem - podzemní bariéra - není schopna před odtokem vody z českého území zabránit.
Nesplnilo. MŽP ve své reakci na tiskovou zprávu platformy Společně pro vodu a článek expertů Frank Bold vydalo prohlášení, ve kterém uvádí, že: Ministerstvo životního prostředí se na Evropskou komisi obrátilo jednak podle čl. 259 Smlouvy o fungování EU (30. 9. 2020 podnět ke stanovisku EK, dnes běžící řízení před Evropským soudním dvorem), ale také podle čl. 12 rámcové směrnice o vodách, kde jsme Evropskou komisi informovali, že Česká republika identifikovala záměr „Pokračování těžby hnědouhelného ložiska Turów“ jako významný problém související s ochranou vod na svém území, který zároveň nemůže vyřešit sama.Ve svém odůvodněném stanovisku však Evropská komise neshledala porušení této směrnice a odkázala ČR na běžící žalobu.
Článek 259 Smlouvy o fungování EU se týká žaloby, kterou ČR podalo pouze co do procesních porušení v řízení o prodloužení těžby. Netýká se řešení škod na území ČR. Rámcová směrnice o vodách se týká přípravy plánů povodí, neupravuje povinnosti vztahující se ke škodám na životním prostředí.
Ne. MŽP v reakci na vyjádření platformy Společně pro vodu uvedlo, že: “Ministerstvo životního prostředí se tedy rozhodlo pro postup podle jiných právních předpisů, u kterých vidíme větší šanci na úspěch a ochránění zájmů České republiky, o čemž svědčí i vydané předběžné opatření. Co se týče vyjádření škod, jde o tvrzení Frank Bold, se kterým se MŽP neztotožňuje.”
Povinnosti orgánů státu upravené v předpisech na ochranu životního prostředí nejsou stanovené alternativně - orgány státu nemají možnost vybírat si, který postup jim více vyhovuje a které ze svých povinností splní. Zákon o ekologické újmě neumožňuje, aby byl postup dle tohoto zákona nahrazen jinými právními nástroji, ať už se s tím tyto orgány ztotožňují, či nikoliv.
Předběžné opatření má chránit české území před škodami do skončení soudního řízení. To skončí v případě, kdy ČR stáhne po uzavření dohody s Polskem žalobu. Dohoda ve stávající podobě ale ochranu českého území ani zájmů ČR nezajišťuje. Pokud se ČR nepodaří do dohody zakotvit ustanovení potřebná k ochraně českého území a soud mezitím vydá rozsudek, soudní řízení skončí a pomine také ochrana vyplývající z předběžného opatření. Jediný způsob, jak zajistit potřebnou dlouhodobu ochranu českého území je postupovat v souladu s českým a evropským právem a zahájit řízení pro škody na českém životním prostředí. Teprve tehdy bude možné ochranu českého území na Polsku skutečně vynutit.
